Reklama
 
Blog | Zdeněk Wachtl

Před Bohem jsme všichni muzikanti

Vždycky, když si představím, co všechno budu muset obhájit a vysvětlit u Posledního Soudu, stává se ze mě nepříčetný idiot. Situace se nadále komplikuje tím, že Hospodin mi bude hledět přímo do Srdce, čímž se mi asi nepodaří nic takříkajíc „zatlouct".
A přitom je to prosté.

„Byl
jsi dobrým Člověkem, Synu?", může například znít otázka „přijímacího" pohovoru.
„Ne, Otče, myslím, že nebyl. Nedokázal jsem poznat, co je Dobro a co je Zlo, takže
mi zůstaly jenom instinkty. A žil jsem ve velice komplikovaném Světě, který se
mi za celý Život nepodařilo pochopit." Předpokládám, že tato výmluva nemůže
obstát, neboť jsem přeci měl k dispozici Desatero, jakýsi zjednodušený
návod pro používání Života. Hledím do Něj a lituji pýchy rozumu, která mě
přivedla spíše k Monthy Pythonům, než na nedělní kázání. Ale jestli má
Hospodin smysl pro humor, mohl by to pochopit. Zrovna jako to, že jsem si
nepřál, aby mezi mnou a Ním stál prostředník v podobě církve.
Takže,
jak si tak pročítám jednotlivé body Desatera, je mi jednak líto Mojžíše, že musel
z hory Sinaj táhnout na zádech náklad kamenných desek do kterých Boží Prst
Přikázání vytesal, a jednak si mohu spolehlivě odfajfkovat pouze bod číslo pět
(Nezabiješ), který jediný se mi podařilo beze zbytku splnit. Jinak je to pěkně
v loji … nebo spíše na nějakou polemiku, do které se mi ani trochu
nechce – už v případě bodu jedna (Nebudeš mít jiné bohy mimo mne) bude
většina lidí, včetně mě, značně mimo, neboť je to otázka volby – Bůh nebo Iron
Maiden? Bůh nebo daňový systém? Bůh nebo Internet? Bůh nebo Kaufland? Bůh nebo
nové auto? A podobně, každý nechť si své postmoderní božstvo doplní dle
libosti.
Asi
nejhůře si vedu v bodě číslo dva (Nevezmeš jména Božího nadarmo). I když
to zní divně, je to tak. Všechno ostatní jsou naprosté kraviny v porovnání
s tím, jakou třeskutou legraci jsem si z Všemohoucího občas dělával –
zatím beztrestně, ale něco mi našeptává, že to tak není navždy. Předpokládám
tedy, že právě okolo tohoto inkriminovaného „axiomu" se bude točit náš dialog.


Bůh
: „Jak jsi Mi
to mohl udělat?"

Moje
dušička
: „Co konkrétně Máš na mysli, Otče?"

Bůh
:
„Však Ty víš! Museli jste Mě na konci představení v divadle Pod lampou oběsit?"

těžká
pauza

Reklama

Bůh:
„Co mlčíš? Tenkrát jsi byl podstatně ukecanější!"

Moje
dušička
: „Otče, nezlob se! To nebyl úmysl – selhalo jevištní zařízení, nějaká
kladka se zasekla, zrovna když jsme Tě chtěli vyzdvihnout k větší slávě
Boží."

Bůh
:
„A to jste Mě tam museli nechat tak viset a klimbat nohama?"

Moje
dušička
: „Bože! Vždyť Ty přeci víš, že nejsi pojištěný! V sále byl dokonce
lékař, ale když u Tebe nenašel žádnou průkazku VZP, nemohl nic dělat! Ani
nevíš, jak je mi líto, že jsi se nemohl zúčastnit děkovačky, vážně jsem to
chtěl udělat úplně jinak."

Bůh
:
„Víš, jak teď před lidmi vypadám?"

Moje
dušička
: „Však jsme to představení stáhli z oběhu."

Bůh
:
„Tohle možná ano, ale co ty ostatní? Jak jsi napsal, cituji: ´Takhle si Bůh představuje
dědičný hřích – provinilce nechá být a zabije jeho nevinné dítě?´A tohle je
také perla: ´Na usmířenou Mu postačí postavit nový oltář.´ Máš na to nějaké
vysvětlení?"

Moje
dušička
: „Nemám, Otče. Takhle jsem se to dočetl v Bibli. Nebylo by tady
trochu vody?"

Bůh
:
„Ne, nebylo! Neodbočuj od tématu – myslíš, že Starý Zákon existuje jenom proto,
aby sis z Něj a ze Mě dělal legraci? Zesměšňoval Nás?"

Moje
dušička
: „Nechtěl jsem Tě zesměšňovat. Jenom jsem si myslel, že vtipně divákům
vyprávím pomocí scénáře Boží příhody. Směšní byli herci, ne Ty."

Bůh
:
„Tomu říkáš vtip, předvádět, jak se Mi Sára chechtá do ksichtu?"

Moje
dušička
: „Nezlob se, Otče, ale jak to asi může dopadnout, když padesátileté
ženě, která už dávno nemá žádné ženské potřeby, řekneš, že bude matkou pokolení
velkého národa? Jasně, že se bude smíchy popadat za břicho!"

Bůh
:
„Tohle ale není Tvoje věc! To bylo mezi Mnou a Sárou! Dal jsem Ti snad Život,
aby sis všechno vykládal po svém a ještě o tom psal divadelní hry? A co ten
paskvil, ten slabomyslný film … jak se vlastně jmenoval?"

Moje
dušička
: „To je jedno, jak se jmenoval. Vím, na co se ptáš. Ten ale přeci vůbec
nebyl o Tobě. Byl o herci, kterému se rozpadla osobnost natolik, že již
nedokázal rozeznat co žije a co hraje. A byl spíše o Ďáblovi, s Vírou jsem
koketoval jen velmi lehce."

Bůh
:
„Ne ne, Synu, Ty jsi Mě velmi rozzlobil. A přitom zrovna k Tobě jsem byl
tolik štědrý, pohleď, jakých darů se Ti dostalo! A jak jsi jich využil? Nijak!
Jenom k přiblblým fórům na Můj vrub!"

Moje
dušička
: „Já vím. Máš pravdu. Co s tím? Nemůžeš nastavit druhou tvář? Že
se ptám, viď? Jak to asi může skončit?"

Bůh
: „To nevím.
Počkej si, až to bude naostro."

Nedivte
se, že jsem z toho drobet nesvůj, když si představím, jak obhajuji všechny
ptákoviny, které jsem kdy o Bohu napsal nebo vyslovil. Ale to se týká jenom
toho bodu dva Desatera.
Myslím,
že stát (třeba ČR), to má podstatně vymakanější, než Stvořitel. Také si myslím,
že státní Desatera (vlastně jsou to Tisícovky) Přikázání jsou mnohdy
v ostrém rozporu s těmi Božími. A aby toho nebylo málo, neznám
člověka, který by dokázal splnit Přikázání jak státní, tak Boží. Možná to chce
nějakou revizi toho, či onoho? Jinak budeme jako zmatené ovce (promiňte, holky
ubečený) pobíhat od jednoho k druhému, a posléze ještě k třetímu,
protože kromě státních a Božích Přikázání jsou tu ještě nějaké morální
ekvivalenty téhož. A to by se z toho jeden u Posledního Soudu doopravdy
zvencnul.

Proto si
k ruce připravuji nalazenou kytaru, kdyby nááááhodou … tak před Bohem
jsme všichni muzikanti.