Fakt nevím. Kdybych se držel jenom výsledků různých testíků, písemek (ústně u tabule či v lavici nezkouším, to mi připadá ponižující), počtu nevypracovaných domácích cvičení … atd., musel bych polovinu žactva nechat propadnout – a měl bych pro tento drastický krok i neprůstřelné alibi – písemné výsledky žáků, modré (většinou) na bílém.
Známky pro zasmání
Tenhle syndrom „nechuť k číslování člověka“ mám již dlouho. V podstatě od okamžiku, kdy jsem poprvé (1991) vlezl do třídy a místo očíslovaného a systémem roztříděného budoucího daňového poplatníka jsem prostě viděl lidské bytosti. Složité, jedinečné, naštvané, rozesmáté, spějící ke štěstí či katastrofě … možná jsem neměl tolik číst Goetha, Pascala, da Vinciho, Vonneguta, Hellera … a měl se více věnovat Jungovi, Nietzschemu, Taborimu …. (komu se chce vypočítávat co si kde přečetl?) ….
Někdy v polovině devadesátých let minulého století jsem měl více síly a drzosti a odmítl jsem v pololetí uštědřit známky z Informatiky v prvním ročníku nejmenované průmyslovky. Tak strašně moc je mi známkování „proti srsti“. A byl jsem zásadový, neustoupil jsem. Dopadlo to báječně – známky rozdal někdo jiný a já si nedobrovolně hledal angažmá v jiném institutu. Dnes mi toto naivní gesto připadá vtipné … omluvte mě … ha ha ha ha ha ha … ale dál již opět skoro vážně ….
Pedagogická rada, poslední soud
Pokud by někdo chtěl nahlédnout pod pokličku, kde se „vaří“ klasifikace objevující se na vysvědčení budoucích inženýrů, sociologů, lékařů, účetních, automechaniků, švadlenek … atd. doporučuji návštěvu pedagogické rady školy. Tam ovšem žádného „cizáka – rodiče“ nepustí, a tak vám alespoň nabídnu krátký „výcuc“. Asi tak hodinu někdo předčítá seznam a obsah nových „vnitřních“ instrukcí školy, školního inspekce, odboru školství příslušného kraje, ministerstva školství … plus odbory, plus školská rada, plus předmětová komise, plus … ani si to všechno nepamatuju. Prostě formalismus. V této fázi všichni s kamenným obličejem vážně přikyvují tomu, čemu kromě autorů již dávno nikdo nerozumí a stejně jako já čtou pod „lavicí“ nové číslo Respektu nebo Playboye. Další hodinu podávají „zprávu“ o prospěchu a chování dětí třídní učitelé jednotlivých tříd. Své poznatky mají připravené z katalogových listů žáků, což je něco mezi rodným listem a očkovacím průkazem – série čísel a zkratek údajně charakterizuje „námluvy“ dětí se vzdělání. Následující hodina je vyplněna konkrétními problémy školy – chybějící toaletní papír na WC ve druhém patře, neexistence jídelního lístku s týdenním předstihem, přezouvání dětí „před“ anebo „za“ rohožkou u vchodu do tělocvičny …. no a komu zbudou síly, může se čtvrtou hodinu (bez přestávky) zapojit do diskuse. Tam se obvykle zvednou naivové mého formátu ze židle s banální otázkou – „Určitě děláme to vzdělání dobře?“ A protože už to všechno trvá moc dlouho, to si pište, že to dobře děláme. Čímž se může objevit i tak absurdní příklad jako tento:
S vadou řeči si odepsanej, milý brachu
Hluboce věřící, pracovitý, poctivý Honza má vadu řeči (koktá, nedokáže se vyjádřit mluveným slovem, zvláště pokud je tázán dospělcem, potí se, brká prsty o sebe …). Myšlenkový projev je nad úrovní vrstevníků. Kluk s velkou budoucností, řekli byste. Jenže češtinářka je stará bolševická struktura a tak ho „drtí“ při každé příležitosti (což se projevuje tak, že je spolužákům v hodinách předkládán jako typický vzor pitomce – vždycky, když chce soudružka pobavit třídu, tak ho „vyvolá“). Přestože má Honza ve všech předmětech i mimoškolní činnosti bezvadné výsledky a je školou vysílán na nejrůznější „reprezentativní“ akce, aspiruje na „rodinné stříbro“ školy, vysvědčení mu zdobí komplet samé jedničky a trojka či čtyřka z češtiny. A tak jsem se tedy, matykář (češtinářský analfabet), čtvrtou, upocenou hodinu pedagogické rady zvedl ze židle s dotazem: „Nešlo by to nějak udělat, aby i Honza prospěl s vyznamenáním?“ Možná jste již pochopili, že patřím mezi svéhlavé a tvrdohlavé kantory, a tak vás nepřekvapí, že odpověď: „Má špatné výsledky z diktátů, nedokáže přečíst souvislý text!“, mě nemohla uspokojit. A šel jsem do konfliktu. To umím dobře. Vyhecoval jsem svou kolegyni k tak bezprostředním reakcím, až konečně zazněla ta osudová věta: „Když on si ze mě vůbec nic nedělá!“ A bylo to venku. Honza vstává každý den v pět ráno, bere si od rodičů klíče od místního kostela, projde všechny lavice, kůr, možná se i pomodlí a pak jde do školy (má to moc rád a já zase rád „nasávám“ jeho vztah k mystičnu). O historii regionálních církevních nemovitostí toho možná ví víc, než kdejaký dějepisec – a nějaká češtinářka? Kdo to vůbec je? Skutečný důvod Honzova neprospěchu z jazyka českého spočíval v tom, že nedokázal projevit dostatečnou pokoru k rudo-ateistickému pojetí jazyka, k strohému bolševickému vyjadřování opřenému o seznam doporučené četby, kam Bible rozhodně nepatří. A tenhle důvod češtinářka schovala za jeho vadu řeči. A má betonové alibi, protože manipulace s výsledky žákovské práce je tak snadná, ach tak snadná!
Koho by to zajímalo – s Honzou jsme tenhle konflikt neustáli. Opět odešel s vysvědčením plným jedniček a trojkou z češtiny. Češtinářka odešla trýznit žáky na jinou školu a já jsem odešel šířit osvětu do jiných krajů (koupě nemovitosti na Kokořínsku). Honza naštěstí zůstává jako stálice a příslib lepších časů. Jenom v zápise pedagogické rady se objevila věta (panžto má zástupkyně smysl pro humor): „V diskusi se p. uč. Wachtl bil za Jana Veverku jako lev.“
Třeba i tyto motivy se mohou projevit na čísle, které uvidíte na vysvědčení svého potomka. Tam se toho může projevit … ! To byste nevěřili! To číslo vzniká někde mezi druhou a čtvrtou hodinou pedagogické rady a nemá vůbec žádnou výpovědní hodnotu o tom, jak si děcko ve svém osobním souboji s přehršlí vědomostí vede. Pokud byste stejné principy aplikovali třeba na rozpětí mínus nekonečno plus nekonečno, potřebovali byste limity charakterizující průběh funkce v okolí určitých bodů. Tohle vážně nemá smysl.
Potlach u táborového ohně
Přemýšlel jsem o tom (dost často), jak se nešvaru známkování zbavit. Nemusíme rozdělávat táborové ohně u mě v kabinetu, což by nám stejně neprošlo a místní dobrovolníci by nás brzy zahasili. Ale máme tam varnou konvici, spoustu čaje a kávy, cukru, citronu, medu (podotýkám, že tohle vybavení je skrzevá hlasivky) …. a …. práce vašich dětí. Také tam máme knihovnu, kdyby nás rozum nechal takříkajíc na holičkách. Můžeme „potlachat“ o tom, proč ty výsledky nejsou zrovna „optimální“. Můžeme pokecat o tom, kde jsou příčiny problémů. Vymyslíme „strategii“ postupu. Bez vypětí, bez nervů, bez občasných křečovitých výpadů „teď zrovna to dítě vychovávám“. Řekl bych, že možností máme pestrou škálu. A číslo? Jaké číslo? Kdo tady mluví o čísle? Vězte, že ho vůbec nebudeme potřebovat – pohovoříme o tom, jak se rodí nová lidská bytost.