Napadlo mě to, když jsem četl o motivaci studentů inkriminovaného gymnázia – měli STRACH se „vzepřít“ … špatně řečeno … takže jinak … měli STRACH „zveřejnit své výhrady vůči zákazům“ kvůli blížícím se maturitám. Zvýšili svou šanci na „bezproblémové“ odmaturování za cenu potlačení svého svobodomyslného smýšlení a možná i potlačení touhy či zvědavosti dozvědět se více o tématech, se kterými se těžko vypořádáváme i my dospělí. Ruku na srdce vážení dospělci – kdože to profituje z byznysu okolo pornografie, drog, válek, rasismu … atd.? Děti? Cha cha cha … Ale zpět ke STRACHU a pěkně od začátku ….
Zde jsou přímí účastníci vzdělávacího procesu – děti a študáci, rodičové, kantorstvo … občanská sdružení, pedagogické poradny, státní aparát typu Školní inspekce, odbor školství na Magistrátu apod. v této úvaze klasifikuji jako „nepřímé účastníky“ i když dobře vím, že v každodenním dramatu vzdělávání hrají taktéž hlavní role.
Děti a studenti se bojí – špatných známek, potažmo i jakéhokoliv špatného hodnocení, zesměšňování a ztrapňování, zákazů jim milých a blízkých činností (ať již jsou takové nebo makové), násilí fyzického i psychického, věcí neznámých reprezentujících zlo, hněvu, dost často rodičů a kantorstva …. Rodiče se bojí – špatného (tohle slovo není přesné, ale nechce se mi rozvádět rozdíly mezi slovem špatný, nevhodný, nepatřičný apod., protože je každá okolnost jejich použití tak různá) zacházení s jejich dětmi ve školách, o budoucnost svých dětí, školního kolektivu který nemohou nijak ovlivnit, kantorstva a objevují se i případy, kdy se bojí svých vlastních dětí, fakt, že jo … Kantorstvo se bojí asi všeho nejvíc – dětí a jejich rodičů, nadřízených, změn v systémech, samostatnosti, rodičovských schůzek … A našel bych další desítky podnětů vzbuzujících STRACH. Tak to vidíte – ať se zúčastníte vzdělávání z jakékoliv strany, vždy to bude znamenat, že se budete něčeho bát. A nejde vůbec o nějaký STRACH samozřejmý, lehce zvládnutelný, ale o STRACH permanentní, mnohdy trpký až krutý … Jak z toho tedy ven? O tom za chvilku.
Když jsem zvažoval všechny možné druhy STRACHU všech zúčastněných, vzpomněl jsem si na pohádku o kůzlátkách a zlém vlku. Na této pohádce (a nejen na této …) si rodiče pomocí vzbuzování STRACHU zajišťují, že se děti vyhnou nějakému takříkajíc „špatnému konci“, způsobenému neuváženým chováním svého potomstva. Také jsem poctivě zvažoval, kolikrát jsem již použil magickou formulku: „ … do prkýnka, pokud na svém přístupu k vědomostem nezačnete pracovat, nedáte mi jinou šanci než klasifikovat za pět!“ Také jsem vzbuzoval STRACH, z nedostatečné a navazujících problémů, došly mi „vzdělávací metody“. A tohle všechno mě vede k úvaze, zda neexistuje i nějaký druh STRACHU, který je neškodný (rozumějte STRACH bez neurovegetativních dopadů), ba až užitečný …. může být vůbec STRACH užitečný? Jsem si jistý, že většina čtenářů mi okamžitě odpoví: „Ano, strach, který zamezí nějakému horšímu neštěstí je menší zlo, a může být tudíž užitečný.“ Nebo-li běžně využíváme STRACHU při výchově dalších generací. Jenže osobně si tolik jistý kladnou odpovědí nejsem. A víte proč? Protože si myslím, že my – dospělí, provozujeme velice nebezpečný svět (viz ten „dobrý byznys“ okolo drog, pornografie, násilí … tohle je přeci výmysl nás – dospělých). A místo snahy udělat svět více bezpečný, stále rozšiřujeme hranice všech různých nebezpečí a potom dlouhá léta děti pomocí STRACHU na tato nebezpečí připravujeme. Blbý, co? A příklad který mě okamžitě napadá je ještě „blbější“ – víte, kolik jsme toho již udělali pro bezpečnost dětí v silničním provozu? Výuka a nácvik schopnosti „přežití chodce“ v dopravě, a to již od okamžiku, kdy dítě začne chodit po svých, osvěta, letáky a zase další výuka, nášivky a reflexní materiály na oblečení, policie u přechodů pro chodce, někdy jsou to přímo i zaměstnanci školy nebo obecních úřadů, a opět další výuka a testy a dopravní hřiště a „vodění dětí za ručičku“ prakticky již všude, zákaz samostatného pohybu v okolí komunikací. Ale nebezpečí jsme neodstranili, pouze „horkou jehlou“ snižujeme pravděpodobnost neštěstí. Což mě vede k názoru, že byznys s auty a pohonnými hmotami je pro nás dospělé důležitější, než bezpečnější svět pro naše děti. A opět využijeme STRACH: „Milí žáci, pokud nebudete respektovat všechno co se tady několik let učíte o silničním provozu, rozmašíruje vás nějaký perspektivní klient automobilového průmyslu.“ Teď samozřejmě přeháním. Chci říci toto – STRACH při výchově a vzdělávání využíváme kvůli vlastní NESCHOPNOSTI vypořádat se s nebezpečím našeho světa (které jsme si ovšem vyrobili sami). Je to tak pohodlnější. Jenže potom se nemůžeme divit, že se STRACH přelévá i do oblastí kde bychom ho vůbec nečekali – např. STRACH z prezentování a obhajování vlastního názoru. Což mě přivádí zpět ke školství a úvaze „Jak z toho ven“.
Rovný s rovným. Takto svůj „recepis“ zahájím. Rovný s rovným na všech frontách. Všichni do jednoho se přestaneme považovat za střed Vesmíru. Kantorstvo, rodiče i študáci. Kantorstvo nebudou ti Všeználci co mají naoko ve všem tak jasno. Rodiče si nebudou s kantorstvem pohrávat jak s pimprlovým panáčkem, skoč kam pískneme. Studenti nemohou přeci studovat kvůli Backstreet Boys, ale třeba kvůli J. W. Goethovi. Odložíme ty své nacvičené pózy. A to bude větší makačka než třeba diferenciální počet nebo analytická geometrie. Utopie? Ale kdeže … Už jste třeba někdy zkoušeli lhát a vykrucovat se před člověkem, který vám hledí zpříma do očí a vždy s vámi jednal férově? Těžké, že? A možná i v tomto shledávám omezení STRACHU ve vzdělávacím procesu – v té férovosti. A to prosím také na všech frontách.
Ovšem … alfou omegou STRACHU ve školách je systém hodnocení. To jsem zvědavý, kdy konečně i v Čechách národu dojde, že lidského jedince a jeho rozmanitost nelze vměstnat do jedné cifry v rozpětí jedna až pět. Jasně – výsledky nějaké konkrétní práce lze ohodnotit nejrůznějšími bodovými systémy. Jenže toho člověka ne … historek o různých introvertních dyslekticích v kolektivu propadajících apatii a samostatně řešících úlohy na hranici geniality bych měl na hodně večerů … Takže „recepis“ pokračuje změnou hodnotícího systému. Seminárky, písemky, testy nechť si každý hodnotí jak chce – známkou, počtem bodů, procenty, poměrem úspěšnosti … důležité výstupy při postupech do vyššího kola vzdělání ovšem hodnoťme, nebo LÉPE! – charakterizujme (to je slovo! – my člověka nehodnotíme, my ho charakterizujeme! – cítíte ten rozdíl?) jinak. Slovní hodnocení se nabízí jako první, osobně jsem ještě zvažoval jakýsi graf skutečných schopností v kombinaci s mentální a povahovou stránkou osobnosti. Až si budete klepat na čelo, že ohodnotit člověka číslem je mi nepříjemné, ale graf mi nevadí, tak vězte že – si neumím představit, že by se někdo bál grafu charakterizujícího jeho schopnosti, vlastnosti, inteligenční potenciál … atd., ale spíš bych si tipnul, že každý z nás na něj bude zvědavý – proto si přeci děláme různé testy IQ apod., abychom znali své schopnosti – nacvičené, i ty, které jsme dostali „do vínku“. Dále vězte, že dostatečně „chytrý“ graf má daleko větší výpovědní hodnotu než jedna cifra. No a ještě doplním, že „na něm dělám“, „zápasím“ se čtvrtým rozměrem, kterého se mi nějak nedostává – vycházím totiž ze všech „atributů“, které tvoří lidskou osobnost. Budou-li výsledky uspokojivé, zveřejním třeba v nějakém dalším příspěvku.
Tolikero o STRACHU v našem školství.
A perličku na závěr. Při těchto úvahách mi vytanul na mysli i J. Foglar a jeho bobřík odvahy. Při něm děti nacvičovaly překonávání STRACHU. Moc by mě zajímalo, jak by Jaroslav Foglar bobříka odvahy připravil pro současníky. Jako noční procházku lesem? No, to tedy nevím … jako shlédnutí hlavní relace TV NOVA? … jako procházku okolo jižní spojky? … jako hledání pravdy nebo morálních hodnot na internetu? Mít svět beze STRACHU nelze – od dob kdy jsme slezli ze stromů (pokud přistoupíte na ateistickou hypotézu našeho původu) jsme měli vždycky dostatek důvodů ke STRACHU. To podle mého názoru Jaroslav Foglar interpretoval svým bobříkem odvahy. STRACH z „něčeho silnějšího“ než jsme my. A jeho překonávání. Dle mého laického názoru lidstvo v průběhu staletí vymýtilo nebo pozavíralo do ZOO všechno co nějakým způsobem STRACH vzbuzovalo a na odhalování různého TAJEMNA dále usilovně pracujeme. Jenže podle mě se člověk dnes může bát již jediného – sebe samého.