Než se do jednotlivých příběhů pustím, musím si ujasnit, jak jsem na tom s rasismem. Za rasistu se rozhodně nepovažuji, je mi srdečně šumafuk jestli je Lojza zelenej nebo bledě-modře-puntíkovanej, jestli je Bětka z Vietnamu, Marsu nebo Tramtárie. Přesto jsem se v životě párkrát dostal do situace v níž šlo o mé zdraví a kdy se mi nadávky s rasistickým obsahem draly do pusy. Docela mi před časem udělal radost článek Kateřiny Sidonové „Mami, Kryštofa v parku mlátěj!“
(http://sidonova.blog.respekt.cz/c/13301/Mami-Krystofa-v-parku-mlatej.html),
protože v kostce vystihuje, jak si v této oblasti stojím. Potud dobrý.
Příběh Dušana
Tohohle kluka jsem si okamžitě oblíbil – většího „kliďáka“ byste těžko hledali. Dvanáctiletý cvalda, kterého každé ráno do školy přivede matka s jeho slepým bratrem (ten chodí do vedlejší „speciálky“), nesmírně uctivý – dokonce až tak, že jsem si z počátku říkal „tohle snad už hraničí se servilním ponižováním“. Ve škole tichý, pracovitý, poctivý a stále usměv na rtu. Ten jeho klid mu fakt závidím, protože moje, po třetím dozoru, obnažené pulsující nervy připomínají klubko agresivních užovek. Dušanova matematika balancuje někde na hranici mezi nedostatečnou a dostatečnou, což mu ovšem nebrání se na mě vlídně usmívat, kdykoliv se potkáme. Proto mě docela překvapila aféra, která začala jednou vřískající matkou na chodbě, že: „Žádnej cigánskej smrad mi dítě mlátit nebude!“ Měl jsem to takříkajíc v přímém přenosu. Ukázalo se, že Dušan doopravdy dost nehezky zbil svého „bílého“ spolužáka. To sem teda čuměl! Flegmatický Dušan se rve? Naštěstí škola nemá rasistické vedení, takže proběhlo objektivní „vyšetřování“. Při něm vyšlo na povrch, že „bílý“ spolužák – Martin – již šestým rokem nadává Dušanovi do „tlustejch, cigánskejch sviní“ apod. Celejch těch skoro šest let ho zesměšňuje a ponižuje. Když jsem viděl Martinovu matku, bylo mi okamžitě jasné odkud to Martin má – na tuty z domova. Dušanovi očividně po pěti a půl letech došla trpělivost a „srovnal to jednou provždy“ sobě vlastním způsobem – když už se jednou rozhodl, exekuci vykonal důkladně (nějaké ty monokly, podlitiny … atd.). Zápletka ještě neskončila, protože není jasné, kdo za co bude potrestán – jestli Dušan za násilí, nebo Martin za rasismus, nebo prostě oba (kdyby to šlo nějak zařídit, myslím, že by měla být potrestána Martinova matka). Tohle rozhodování teda ředitelce fakt nezávidím.
V matematice jsem s Dušanem minulý týden zažil malý zázrak – „vykašlal“ jsem se na ostatní žáky (samostatná práce) a sednul si k němu do lavice. Náš problém se v této chvíli jmenuje desetinná čísla. A „pokecali“ jsme nad párkem příkladů – koukaly na nás ze sešitu jako dva bráchové, asi tak nějak. Trampoty s násobilkou ještě umocnil tento problém – Dušan nevěděl kterým směrem se posunuje desetinná čárka, protože nevěděl ani která strana je levá a která pravá. Do prkýnka dubovýho! Tak tohle by mě vážně nenapadlo! Proto ty nesmysly ve výsledcích! Za zázrak příhodu považuji proto, že jsem na to přišel vlastně náhodou. Kterej matykář se zabývá tím, zda žáci ví, která ruka je levá a která pravá? A na této banalitě shořely Dušanovi všechny dosavadní příklady. Ufff! Tohle máme tedy, Dušane, za sebou, ještě nějak zmákneme tu násobilku a bude to dobrý, uvidíš, že jo. A už se nervi. Ale mezi námi … hezky si mu to nandal …
Příběh Marie
Ve třetí řadě šesté třídy se krčí děvče s havraními vlasy a sněhobílým chrupem, v podivné kombinaci oblečení – není mi jasné jestli pochází odněkud z popelnice, nebo si nějaký vetešník udělal srandu. Málokdy na sebe upozorňuje a když už jo, většinou se mi protočí bulvy – takhle originální přístup k řešení matematických úloh bych u dvanáctileté holky vážně nečekal. Marie asi neměla s rodiči nebo sociálkou moc štěstí, protože do školy dojíždí z dětského domova. Ten je kousek nedaleko a zásobuje okolní školy pestrým vzorkem dětí „na odpis“. Originalita Mariina přístupu většinou ke slovním úlohám nebo úlohám z geometrických konstrukcí spočívá v tom, že se nespokojí s jedním deduktivním řešením, ale docela obstojně pokouší i induktivní logiku. Pro názornost – tam kde ostatní děcka zahájí konstrukci geometrického obrazce jednou stranou na kterou pak pracně lepí nějakou kolmici, tam Marie směle zahájí diagonálou, tu si rozpůlí a opíše kružnici na které potom hledá zbývající body. Já vím, že je to složitější postup, také vím, že jí možná přivede k nesprávným řešením. A také vím, že Marie občas udělá i nějakou numerickou „botu“. Fascinuje mě ten přístup – úloha je zadána a myšlenky se směle rozletí při hledání řešení a vůbec se neomezují nějakými „zaběhnutými postupy“. Takže jsem naklusal do ředitelny s dotazem: „Proč jsme Marii neposlali na víceleté gymnázium?“ Odpověď by vyrazila dech i většímu idealistovi než jsem já – škola to v páté třídě doporučovala, ovšem „tety“ v dětském domově nikoliv. Marie je na dětský domov odkázána, je na něm závislá – od noclehu, přes jídlo až k oblečení. Což mě přimělo udělat si průzkum u domorodců, co je to za dětský domov. A zjistil následující – „tety“ mají stěží dokončené středoškolské vzdělání. Některým dětem nadržují a ty dostávají hezké oblečení, a některým dětem ne – ty potom oblečou do „zbytků“. Pak mě zavalila vlna lítosti, protože Marie dosáhla věku, kdy svede slušnou bitku s hormony. To se projevilo minulý týden – utekla „tetám“ na cestě do školy, protože se jí do ní vůbec nechtělo. „Tety“ se osobně postaraly o to, aby ty hodiny byly neomluvené, čímž se Marie dostane do konfliktu s hodnocením z chování (pár neomluvených hodin stačí na dvojku z chování). Ach jo. Já bych kolikrát na té cestě taky utekl, jenže v sobě nemám tolik rozletu a odvahy jako Marie. Spoléhám na to, že chodím občas s Mariiním třídním o přestávce na cigáro a že ho přesvědčím, aby to „spláchl pod koberec“ nějakým formálním „napomenutím třídního učitele“. No a Osud ukáže, zda-li s Marií projdeme tím těžkým pubescentním obdobím společně a když už to nešlo na osmileté gymnázium, třeba by mohlo vyjít to čtyřleté. Ale to záleží na tom, nakolik Tě, Marie, puberta „poznamená“.
Vojtěchův příběh (nejste-li dostatečně otrlí, tento příběh ani nečtěte, protože je příliš krutý a skočte rovnou na další)
V této chvíli je Vojtěch sedmák, i když postavou a věkem by myslím měl být již podstatně výš. Intelektově ovšem níž. Musím říci důležitou věc – v době kdy jsem v jeho třídě suploval, byl plně při vědomí. Překvapeni? Hnedlinko vysvětlím – Vojtěch je diagnostikován s mentální poruchou jako „společensky nebezpečný“ již ve svém věku, v této chvíli probíhají na pozadí nějaké tahanice zda zůstane v dětském domově, nebo ho převezou na trvalou léčbu do nějaké psychiatrické léčebny. Po dohodě s lékařem absolvoval většinu školní docházky tak, že před zahájením výuky dostal prášky na spaní, posadili ho do poslední lavice a tam prostě spal. Po ukončení výuky ho „tety“ opět odvezly do dětského domova, kde s ním dělaly bůh ví co – nechat ho při vědomí by znamenalo riskovat, že ublíží sobě, nebo někomu okolo sebe. Proto uvádím, že byl při plném vědomí, když jsme se potkali. Ten kluk mě dost překvapil – než jsem do třídy zapadl, byl jsem náležitě instruován, jaká nebezpečí tam hrozí. Nejprve si na mě vyzkoušel, „jaký je chlapák“ a jestli se ho bojím. Berte ještě v úvahu, že Vojtěchova slovní zásoba je asi tak poloviční oproti jeho vrstevníkům. Nabídl jsem jako řešení případných konfliktů soutěž „kdo z koho“ v hlavolamech. Nechal jsem se dobrovolně porazit – nechtěl jsem stupňovat jakýkoliv „hec“ nebo riskovat konfliktní situaci. Příští přestávku jsem měl Vojtěcha v kabinetu – ptal se, jestli neexistují nějaké knihy (číst umí) s právě takovými hlavolamy jako jsme dělali v hodině. Takže jsem ho vybavil pár knihami s příslušnou tématikou. Vrátil je po týdnu se slovy „Ani já ani tety jsme na to nestačili.“ Důležitější ovšem bylo, že se v hodině přestal vůči mně chovat agresivně a přistoupil na to, že „zkusíme teda i ty zlomky, nebo jak se to menuje …“ Zkusili jsme je – v celku bez výsledku, což je nasnadě u dítěte, které školní docházku prospalo. Další Vojtěchův Osud je značně nejistý – osobně se kloním k názoru, že psychiatrická léčebna není nutná, ale na mém názoru prdlajs záleží – jenom doufám, že tam případně budou mít i nějaké knihy s hlavolamy, protože tohle Vojtěcha fakt zajímalo.
Příběh z první lavice
Nemohu bohužel napsat jméno maníka z první lavice sedmé třídy, protože to byl takový fofr, že jsem se na něj ani nestihl zeptat. Mohu o něm napsat pouze to, že byl další Rom z dětského domova a že neuměl sečíst 3 + 4. Náš společný pidipříběh uvádím z těchto důvodů – ten kluk na to strašně moc chtěl přijít. Trhal papíry, lámal tužky, rval si vlasy, halekal … tak strašně moc na to chtěl přijít. Všechny hodiny – vždy jsem napsal na tabuli nějaký jednoduchý příklad (třeba typu 2/3 + 0,5) a on se do něj vrhnul celou svou osobností – kromě rozlámaných propisek ještě obracel sešit vzhůru nohama jestli na to třeba nepřijde takhle. Obrovskou smůlou bylo, že jsem si k němu nemohl sednout do lavice a začít třeba jednoduchým sčítáním hrušek a jablek. Zbytek třídy by to okamžitě považoval za povel k likvidaci učebny. Takže tak.
Josefův příběh
Pepa není ani Rom ani z dětského domova. Konfliktů jsme si ovšem užili tolik, že jsem poprosil o pomoc pedagogicko – psychologickou poradnu. Jeho příběh uvádím z tohoto důvodu – jsem si setsakramentsky jistý, že pokud by byl Josef Rom, určitě by v děcáku skončil. Naše konflikty většinou spustil nějaký Pepův destruktivní kousek – např. rozhazování odpadků po třídě. Uklidit to po sobě odmítl, „přikázal“ holkám, aby to po něm uklidily. A ty trdla to fakt udělaly. Přímo před mými zraky – jakoby mi před oči někdo nastrčil rudý hadr. Nebo třeba likvidace školní lavice přímo v hodině. Pozval jsem si tedy rodiče do školy, protože jen tak „zevlovat“ na „negativní projevy chování“ jejich syna nehodlám. Výsledek? Nervózní, blahobytně vyhlížející matka pokukuje po hodinkách. Nejenže na syna nestačí, zdá se, že nestačí ani sama na sebe. Proto ta pedagogicko – psychologická poradna. Kromě Josefa chodí do školy dalších 200 dětí. A jeden Pepa jim z toho nebude dělat smeťák. A jak jsem uvedl – má štěstí. Pro Roma by pozvánka do poradny okamžitě znamenala smršť kontrol a prověřování. Jenže Pepa je „bílej“ a tak může celkem v klidu v destrukci pokračovat (trojku z chování již má a to je asi tak všechno co mu můžem …).
Příběh poslední, příběh pana učitele
Jestli jste ještě nikdy nedostali přes „ksicht“ mokrým hadrem, běžte si zasuplovat do nějaké speciálky. Běžně totiž učím na soukromé filmové škole delikatesy typu výtvarná geometrie, optika, filmové triky apod., pokud došlo na státní školu, byla to běžná matematika nebo jako třeba vloni programování na obchodní akademii. O tomhle světě jsem neměl ani páru. Jasně, že člověk v tisku čte pár „info“ o sociální problematice Romů nebo dětí z dětských domovů. Že je to ale taková „soda“, těžko nějakého čtenáře napadne. Na tenhle svět státnice z matiky, výpočetky, pedagogiky a psychologie, rozhodně nestačí. Tohle chce úplně něco jiného … nevím jestli je to lidskost nebo nějaké člověčenství, nebo naopak třeba Nietzscheho přístup k životu (brrr) … Vypadá to, že ambice jednoho kantora se smrskly na skromný cíl – zachránit před sociálním marasmem několik „cigánských“ děcek.